Na jaře roku 2008 dostala Markéta Irglová s jakýmsi Glenem oskara za film Once. Na to, jak mě ten film nezaujal je hodnocen kritiky velmi dobře, na CSFD dostává 80% a to je celkem hodně. Hudba se mi celkem líbila, ale naměkko jsem nebyl, jako většina ostatních, které film nadchnul.

Po příjezdu na Ibérii jsem byl docela překvapen, když jsem uviděl reklamu na tento film na každém rohu a dal bych ruku do ohně za to, že by to překvapilo i vás. Budek s reklamou jako je na fotografii najdete jen v El Prdelákově desítky. Po bližším zkoumání hned příjdete na to, že budka není reklama na film, ale na místní gambling. Snad denně si zde totiž průměrný španěl kupuje stírací los nebo tip na čísla v naději, že něco vyhraje. Neděje se tak jen v budkách, ale i u mnoha stojících prodavačů s losy přišpendlenými na svém oblečení. Kde není budka, je aspoň prodejce s losy (často jde o hendikepovaného člověka), nebo dokonce i s ručním online terminálem. Ano - špěnělé milují sázení a hazard. Sází každý a sází rád. Dlouho jsem si myslel, že budky "jednou" jsou synonymem české Sazky, ale po bližším zkoumání na itnernetu jsem byl vyveden z omylu. Celé to má ještě trochu jiný aspekt.

Cituji co je ONCE: "ONCE is a non-profit corporate organisation that focuses its activities on the improvement of the quality of life of people with blindness or severe visual impairment from all over Spain.." Neboli se domnívám, že španěláci spojili příjemné s užitečným. Nákupem losíku něco utrží i zmíněná organizace a hráčská duše je uklidněna nejen radostí z možné výhry, ale i z toho, že pomohla někomu potřebnému. Jedná se trochu o obdobu prodeje časopisu Nový prostor v České republice. Zajímavý nápad, že!

Do El Prdelákova jsme přijeli 10. února a zaskočila nás věc poněkud nečekaná - místní teploty, i když ne ty venkovní. První setkání s Ibérií bylo velmi příjemné - V Barcelóně jsme vystoupili do příjemných 15 stupňů Celsia a vše vypadalo idylicky, pěkně po Španělsku (v Praze bylo tou dobou asi +5 C). I po příjezdu do Alcoy bylo venku přes den podobně.

Problém nastal až v momentě, když jsme večer v našem novém bytečku nastartovali internet a asi hodinku seděli a surfovali. Už trochu zvláštní je to, když se vám při projíždění oblíbených stránek kouří od pusy, což znamená že je v mísstnosti maximálně kolem 15 stupňů. Po chvíli Vám začnou nepříjemně křehnout prsty a pohyb po touchpadu se stává dosti obtížným. Váš pohled těká z LCD notebooku na elektrický přímotop. Tušíte, že když přímotop zapnete, nedoplatíte se - jednak jsou místní ceny elektřiny asi vyšší než u nás a pak izolace a těsnost oken jsou pojmy, které se v souvislosti v naším bytem nikdy nepadly. Navlékáte šálu, čepici, pokud nějakou máte a pohled na vás asi vypadá trochu komicky.

Od jiných erasmáků jsme se po měsíci dozvěděli, že naše obavy z drahého topení nebyly zbytečné. Celý měsíc si všude v bytě přitápěly elektrikou => výsledná cena 250 euro za měsíční topení. Když to porovnám s Prahou, kde topení a vaření plynem výjde celoročně v bytě 3+1 asi na tisícovkou měsíčně, je to pálka.

A jak to teda řešíme? No, samozřejmě až na vyjímečné situace (třeba když spolubydlícího Ondru začlo bolet v krku) téměř netopíme a já v noci, kdy teplota klesá i pod 10 celsiů, oceňuju spacáček :-) Už mi ani nevadí v něm spát, přestože jsem příznivcem prodloužené peřiny. Do školy, která je klimatizovaná, nás tím pádem ani nikdo nenutí chodit, jdeme tam rádi i sami - za teplem. Podle všeho by pára od pusy měla jít max. do konce února, pak zde bude příjemně, pak snesitelně a pak taková horka, kdy už ani nejde spát. Alcoy je v tomto prý trochu vyjímečný. Prý protože je obklopený horami, které sálají i po setmění. Uvidím - už se na to těším :-)

Když se touláte Alcoyem, je zde něco, co vás na každém kroku sleduje. Nejsou to zraky ostatních alcoyanos (i když asi trochu taky), ale něco mnohem vzdálenějšího. Celá vesnice Alcoy (asi 80.000 lidí v r. 2008), je totiž obklopena monumentálními horami a z té nejvyšší na vás zírá nepřehlédnutelný kříž (podobně jako v Riu :-)) společně s jakýmsi stavením. Kříže si všimnete prakticky při kterékoliv procházce městem, protože je zkrátka nepřehlédnutelný.

Kdykoliv někam jdete, do mysli se vám vkrádá myšlenka na to, co asi je nahoře za budovu, jaký výhled to místo skýtá, jak je náročné se tam dostat..

Po téměř 10 dnech pobytu jsem byl už mírně zpruzený tím městským životem a zase mi začala být u počítače zima (o tom někdy příště). Rozhodl jsem se vyrazit na procházku a naštěstí jsem nezapomněl foťák. Na ulici se totiž ukázalo, že vysvitlo slunko a hory okolo se odhalily z mlhy. To už jsem věděl, že právě v ten den je čas vyrazit nahoru, přestože už bylo půl šesté večer.

Azimutem jsem se vymanil z rušných ulic plných aut a dostal jsem se mezi přepychové bytovky, které s kovovými neprůhlednými ploty a nápisy o ochrance budily trochu respekt a zároveň působily vůči Alcoyi trochu nemístně. Neohroženě jsem si to namířil bývalým olivovým hájem směrem k hoře. Už po pár minutách mě čekalo nemilé překvapení v podobě dvou psů, kteří se znenadání objevili a vypadali docela divoce. Poučen z Bulharska jsem začal sbírat šutry, což kupodivu zabralo a navíc se za chvíli objevil majitel, který asi jen venčil. Na konci olivového háje, který se svými terasami podobá některé moravské vinici jsem začal dumat, kudy nahoru abych si přitom zlomil co nejméně kostí, protože některé části kopce byly nepříjemně strmé navíc s hrozícími kameny. Když už jsem měl připravenou docela odvážnou variantu zdolání ze východní strany, překvapila mě dřevěná tabulka s nápisem a patrná cesta kamsi mým směrem.

Pak už vše šlo jako po másle. Minul jsem několik vyhlídek - mimochodem docela udržovaných a dokonce zajištěných zábradlím a v polovině cesty nahoru mě čekalo překvapení v podobě psího hřbitova. Zde asi místní akčnější pejskaři pohřbívají své čtvernožce, aby to měli pěkně s vyhlídkou. Místo to bylo vybrané ideálně a dokonce nechyběl ani jeden mramorový náhrobek.

Další cesta mi trochu připomínala chorvatský Velebit. Vzduch byl nasycen rozmanitými vůněmi zdejších bylin a borovic. Ve 14 stupních se šlo perfektně. Asi 50 výškových metrů pod vrcholem zakroužili asi 3 metry nademnou nějací dravci - zvláštní pohled - asi aby si skoukli budoucí mršinu. Překvapila mě místní turistická značka umístěná na 1 m vysokém nerezovém 5 mm tlustém plechu. Myslím že by stačila barva na šutru, ale čerpat ze strukturálních fondů je taky potřeba.

Téměř pod vrcholem čeká na poutníka vybetonovaný stůl s lavicí ve stínu borovic a začíná být jasné, že stavení nahoře je kaplička. Výhledy stojí za to, ale na sřechy Alcoyských domů už se v tuhle pokročilou hodinu skrz hory slunce neporobojuje. V kapličce dokonce hoří svíčka, a celé místo působí trochu mysticky. Na papíru je napsaný nějaký vzkaz, asi přání, které by se mělo splnit. Zezpodu na vás doléhá rachot Alcoye a zároveň vnímáte klid parku na severní straně za křížem. Celé místo dokreslují obrovské agáve a pár zcela jistě udržovaných keřů. Už chybí jen poustevník žijící v jedné z místností zapuštěných do skály.

Nadšeně fotím a hraju si se samospouští. Je mi trochu líto, že už se začíná stmívat, protože dřevěná cedulka s nápisem "Buirtera 40 minut" mířící do opuštěné krajiny je lákavá. Večer ale chystáme v našem bytě wine párty a Alcoy už rozsvěcí své ulice, tak je čas návratu.

Řekl bych, že kříž s kapličkou zasvěcenou svatému Cristofólovi je v Alcoyi něco jako český Říp - prostě se tam musíte vydat a rádi se sem někdy vrátíte.Výstup tam trvá z centra asi tři čtvrtě hodinky a na konci rozhodně nečeká zklamání. Já se tam vydám určitě ještě několikrát.

P.S. Fího - jsem to pojal tentokrát nějak literárně, asi jsem měl být spisovatelem :-)