Bienvenidos a Prdelákov - (Vítejte v Alcoy), aneb postřehy odjinud
Zima v Alcoy 
Saturday, March 15, 2008, 11:54 PM
Posted by Administrator
Do El Prdelákova jsme přijeli 10. února a zaskočila nás věc poněkud nečekaná - místní teploty, i když ne ty venkovní. První setkání s Ibérií bylo velmi příjemné - V Barcelóně jsme vystoupili do příjemných 15 stupňů Celsia a vše vypadalo idylicky, pěkně po Španělsku (v Praze bylo tou dobou asi +5 C). I po příjezdu do Alcoy bylo venku přes den podobně.

Problém nastal až v momentě, když jsme večer v našem novém bytečku nastartovali internet a asi hodinku seděli a surfovali. Už trochu zvláštní je to, když se vám při projíždění oblíbených stránek kouří od pusy, což znamená že je v mísstnosti maximálně kolem 15 stupňů. Po chvíli Vám začnou nepříjemně křehnout prsty a pohyb po touchpadu se stává dosti obtížným. Váš pohled těká z LCD notebooku na elektrický přímotop. Tušíte, že když přímotop zapnete, nedoplatíte se - jednak jsou místní ceny elektřiny asi vyšší než u nás a pak izolace a těsnost oken jsou pojmy, které se v souvislosti v naším bytem nikdy nepadly. Navlékáte šálu, čepici, pokud nějakou máte a pohled na vás asi vypadá trochu komicky.

Od jiných erasmáků jsme se po měsíci dozvěděli, že naše obavy z drahého topení nebyly zbytečné. Celý měsíc si všude v bytě přitápěly elektrikou => výsledná cena 250 euro za měsíční topení. Když to porovnám s Prahou, kde topení a vaření plynem výjde celoročně v bytě 3+1 asi na tisícovkou měsíčně, je to pálka.

A jak to teda řešíme? No, samozřejmě až na vyjímečné situace (třeba když spolubydlícího Ondru začlo bolet v krku) téměř netopíme a já v noci, kdy teplota klesá i pod 10 celsiů, oceňuju spacáček :-) Už mi ani nevadí v něm spát, přestože jsem příznivcem prodloužené peřiny. Do školy, která je klimatizovaná, nás tím pádem ani nikdo nenutí chodit, jdeme tam rádi i sami - za teplem. Podle všeho by pára od pusy měla jít max. do konce února, pak zde bude příjemně, pak snesitelně a pak taková horka, kdy už ani nejde spát. Alcoy je v tomto prý trochu vyjímečný. Prý protože je obklopený horami, které sálají i po setmění. Uvidím - už se na to těším :-)

13 komentáře ( 1605 views )   |   ( 3 / 302 )
Jak jsem vyrazil na kopec 
Saturday, February 23, 2008, 07:33 PM
Posted by Administrator
Když se touláte Alcoyem, je zde něco, co vás na každém kroku sleduje. Nejsou to zraky ostatních alcoyanos (i když asi trochu taky), ale něco mnohem vzdálenějšího. Celá vesnice Alcoy (asi 80.000 lidí v r. 2008), je totiž obklopena monumentálními horami a z té nejvyšší na vás zírá nepřehlédnutelný kříž (podobně jako v Riu :-)) společně s jakýmsi stavením. Kříže si všimnete prakticky při kterékoliv procházce městem, protože je zkrátka nepřehlédnutelný.

Kdykoliv někam jdete, do mysli se vám vkrádá myšlenka na to, co asi je nahoře za budovu, jaký výhled to místo skýtá, jak je náročné se tam dostat..

Po téměř 10 dnech pobytu jsem byl už mírně zpruzený tím městským životem a zase mi začala být u počítače zima (o tom někdy příště). Rozhodl jsem se vyrazit na procházku a naštěstí jsem nezapomněl foťák. Na ulici se totiž ukázalo, že vysvitlo slunko a hory okolo se odhalily z mlhy. To už jsem věděl, že právě v ten den je čas vyrazit nahoru, přestože už bylo půl šesté večer.

Azimutem jsem se vymanil z rušných ulic plných aut a dostal jsem se mezi přepychové bytovky, které s kovovými neprůhlednými ploty a nápisy o ochrance budily trochu respekt a zároveň působily vůči Alcoyi trochu nemístně. Neohroženě jsem si to namířil bývalým olivovým hájem směrem k hoře. Už po pár minutách mě čekalo nemilé překvapení v podobě dvou psů, kteří se znenadání objevili a vypadali docela divoce. Poučen z Bulharska jsem začal sbírat šutry, což kupodivu zabralo a navíc se za chvíli objevil majitel, který asi jen venčil. Na konci olivového háje, který se svými terasami podobá některé moravské vinici jsem začal dumat, kudy nahoru abych si přitom zlomil co nejméně kostí, protože některé části kopce byly nepříjemně strmé navíc s hrozícími kameny. Když už jsem měl připravenou docela odvážnou variantu zdolání ze východní strany, překvapila mě dřevěná tabulka s nápisem a patrná cesta kamsi mým směrem.

Pak už vše šlo jako po másle. Minul jsem několik vyhlídek - mimochodem docela udržovaných a dokonce zajištěných zábradlím a v polovině cesty nahoru mě čekalo překvapení v podobě psího hřbitova. Zde asi místní akčnější pejskaři pohřbívají své čtvernožce, aby to měli pěkně s vyhlídkou. Místo to bylo vybrané ideálně a dokonce nechyběl ani jeden mramorový náhrobek.

Další cesta mi trochu připomínala chorvatský Velebit. Vzduch byl nasycen rozmanitými vůněmi zdejších bylin a borovic. Ve 14 stupních se šlo perfektně. Asi 50 výškových metrů pod vrcholem zakroužili asi 3 metry nademnou nějací dravci - zvláštní pohled - asi aby si skoukli budoucí mršinu. Překvapila mě místní turistická značka umístěná na 1 m vysokém nerezovém 5 mm tlustém plechu. Myslím že by stačila barva na šutru, ale čerpat ze strukturálních fondů je taky potřeba.

Téměř pod vrcholem čeká na poutníka vybetonovaný stůl s lavicí ve stínu borovic a začíná být jasné, že stavení nahoře je kaplička. Výhledy stojí za to, ale na sřechy Alcoyských domů už se v tuhle pokročilou hodinu skrz hory slunce neporobojuje. V kapličce dokonce hoří svíčka, a celé místo působí trochu mysticky. Na papíru je napsaný nějaký vzkaz, asi přání, které by se mělo splnit. Zezpodu na vás doléhá rachot Alcoye a zároveň vnímáte klid parku na severní straně za křížem. Celé místo dokreslují obrovské agáve a pár zcela jistě udržovaných keřů. Už chybí jen poustevník žijící v jedné z místností zapuštěných do skály.

Nadšeně fotím a hraju si se samospouští. Je mi trochu líto, že už se začíná stmívat, protože dřevěná cedulka s nápisem "Buirtera 40 minut" mířící do opuštěné krajiny je lákavá. Večer ale chystáme v našem bytě wine párty a Alcoy už rozsvěcí své ulice, tak je čas návratu.

Řekl bych, že kříž s kapličkou zasvěcenou svatému Cristofólovi je v Alcoyi něco jako český Říp - prostě se tam musíte vydat a rádi se sem někdy vrátíte.Výstup tam trvá z centra asi tři čtvrtě hodinky a na konci rozhodně nečeká zklamání. Já se tam vydám určitě ještě několikrát.

P.S. Fího - jsem to pojal tentokrát nějak literárně, asi jsem měl být spisovatelem :-)

10 komentáře ( 1495 views )   |   ( 3 / 2731 )
Bariéry 
Monday, February 11, 2008, 07:30 PM
Posted by Administrator
Historicky první článeček na tomto blogu má co dočinění s překážkami, které čekají na člověka po příjezdu do cizí země. Nemyslím tím zvýšené obrubníky, ale bariéry mnohem větší a náročnější - ty jazykové.

Po příjezdu do El Prdelákova neumím téměř žbleptnout španělsky. Sice jsem měl s Espinozou semestr na felu, ale to už je nějaký ten pátek a vše se spokojeně vypařilo.

Kdo to nezažil, těžko si to dokáže představit. Faktem ale zůstává, že 9 z 10ti španělů starších 25 let, které tu potkávám, neumí anglicky ani pozdravit, nebo se tak aspoň tváří. Typický rozhovor pak vypadá asi takhle:

(jdu se zapsat na sport - lukostřelbu ve škole)
Já: "Holla... Habla espaňol?" (mluvíte španělsky?)
Ona: "No no no!!"
Já: "Ehm.. hmmm.. Yo want, quero, escribir corso.." (poloviční španělština s angličtinou)
Ona: "Que???" (Co?)
Já: .. rezignace na španělštinu.. "I would like to attend lessons of archery, as you mentioned on your presentation."
Ona: "jfalůjds querres flaj sfsajd si fůaksjd fasů dfj" (asi takhle mi to zní)
Já: ..ukazuju obrázek lukostřelce..
Ona: "Ah! Tiro del arco! Si, si, muy biene." (pochopila!)
.. a tímhle stylem konverzace pokračuje cca dalších pět minut, a nakonec se dohodnem..

Ujišťuju vás, že člověk se po jediné takové lekci cítí jako totální idiot. A takových lekcí člověka čeká, hlavně v začátku, hned několik denně.

Docela pozitivní je, že po týdnu intenzivního kurzu španělštiny (4 hodiny denně se španělkou, která moc nemluví anglicky - viz. na fotkách) už začínám rozumět. Vyžvejknout se zatím moc nedokážu, ale je to pokrok.


6 komentáře ( 1866 views )   |   ( 2.9 / 2976 )

<<First <Back | 1 | 2 |