Tuesday, February 3, 2015, 01:02 AM
Posted by Administrator
Někoho by po přečtení nadpisu napadlo, že jsem se snad bál sobotního sluníčka, kdy lednové teploty přes den dosahovaly až 16 stupňů, a někdo by si pomyslel, že už mám zkušenosti se zralejší ženou. Chyba lávky. Páprda z Prahy se totiž dokázal odlepit od monitoru, zavřít ledničku a světe div se - zdolal tu pravou, jedinou, letos už 48. Jizerskou.Posted by Administrator
Nápad se urodil už před rokem, kdy kamarád Lojzík marně mačkal F5, aby se dozvěděl, že sníh opravdu nebude a poprvé se musí padina zrušit. Takže v lednu 2014 tu byl první nápad a v červenci registrace.
Celý rok příprav probíhal v očekávaném tempu. Neboli příprava neprobíhala vůbec. Tedy ne že bych nechtěl - v plánu bylo běhání a podobné piškuntálie, ale znáte to. Ze stromů už padalo listí, já tretry nenasadil a na kole se usazoval prach. Trochu nervózní jsem začal být začátkem prosince, když mi poštou přišla pohlednice upozorňující na fakt, že 10. leden je tu už za měsíc a že moje šťastné číslo je 5023. Jeden by řekl, že to netrénovaného závodníka nakopne a začne něco dělat, ale nestalo se tak. Někdo si teď možná pomyslí, že sportuju jinak, ale věřte, že běžky jsem dva roky neviděl a slovo běhat jsem viděl tak max na tématickém webu. Vzhledem k prosincovým teplotám okolo deseti stupňů a opět žádnému sněhu jsem ve skrytu duše začal počítat s variantou, že závod se odloží a já vlastně vyhraju bez práce.
Zajímavé byly reakce okolí, když jsem se občas zmínil, že chci závod absolvovat. Zhruba polovina lidí snahu kvitovala a podporovala mě, nápad se jim líbil. Další část populace se začala dušovat, že takovou masovku by rozhodně zažít nechtěli a že je to hrozný a vůbec že není o co stát, nebo že to vlastně ani nejde netrénovaný ujet. To mě ale nerozhodilo a celkem konzistetně jsem se na závod těšil, takže koncem roku se moje pravá hemisféra radovala z toho, že to zažije, zatímco ta druhá se bála že tohle chatrné tělo to rozhodně nezvládne.
Do tuhého začalo jít koncem prosince, kdy po Vánocích i ve stověžatém městě napadlo nějaké to číslo. Nedalo se tedy nic dělat a o Silvestrovském večeru jsem se oblékl po vzoru Bekeleho a vyrazil do tmy. Návštěva z Hněvousic trochu remcala že se jim nechci věnovat, ale když si uvědomili, že už za 10 dní má ten žrout cukroví, řízků a salátu stanout na startu, tak mi odpustili.
Za zvuku petard na křupajícím sněhu jsem se vydal přes kopec do nedalekých luhů a hájů a v duchu jsem promýšlel, jak se dá za 10 dní natrénovat. Vymyslel jsem to bezvadně. A to že teď budu každý den tak půl hoďky běhat, a to by v tom byl čert, kdyby se to nepodařilo. Druhý den ráno, resp. večer jsem rychle tréninkový plán přehodnotil, páč jsem byl tak unavený, že jsem si sotva dokázal dát večeři a dojít do schodů, natož někam běžet. Navíc jsem si změnu plánu zdůvodnil tím, že unavený na start nemůžu, takže běhat půjdu ještě tak max jednou. A tak se taky stalo. Při druhém vyběhnutí s čelovkou na hlavně mi taky přálo štěstí, krásně sněžilo a já doběhl po měkkém až k rybníku. Na další přípravu už holt nebyl čas a nasazovat běžky den před závodem mi přišlo že už nemá po těch letech běžkovací abstinence cenu.
S Hani a dětmi jsme v sobotu vyrazili do Josefáče. Asi třikrát jsme se pro něco vraceli, ale po poledni už jsem v Liberci stál ve frontě na startovní číslo. Až do téhle chvíle jsem byl trochu vystresovaný z toho, že bych to třeba nemusel zvládnout, ale tady si zbytky mé chatrné pozitvní psychiky rozhodly dát dovolenou. Kdybyste viděli tu partu vyzáblíků, kteří si kupovali všelijaké lektvary a mazadla, taky by vám nebylo do smíchu. Ono když máte 50 kilo i s postelí, je jasné, že tu pajdu dáte i kdybyste nechtěli, ale zkuste si vzít do každé ruky balík plných pet lahví s vodou a poznáte, jak závod vnímám já. Zde nastala změna strategie. Kde není trénink, musí být výbava, řekl jsem si a má duše opět trochu panikařila, jestli to byl dobrý nápad. Neváhal jsem tedy zakoupit všelijaké gely, energetick tyčinky a hroznový cukr, doufaje že tak aspoň vydržím v závěji, než mé zničené tělo najde záchranná služba.
Při pohledu na mé 10tileté Sporteny a boty Botas jsem si uvědomil, že má výbava už asi nebude na špici vývoje. Kupodivu jsme s Hani zjistili, že běžky mají ještě nějakou komoru. Běžky tedy podruhé v životě poznaly teplo naší staré žehličky a po shlédnutí youtubu jsem profesionálně ošetřil skluznou plochu a vše samozřejmě přetáhnul bronzákem. Bylo jasné, že mazání bude trochu loterijní magie, protože v sobotu bylo v Beďáku +10 a Aladin na druhý den ráno předpovídal mráz. Volba nakonec padla na modré Skare a musím uznat, že ten tip na rozmazávání klistru rukou je vážně povedený kanadský žertík. V tu chvíli mi musel závidět i gekon, jak mi ruce lepily.
V neděli nastala hodina há. Dojeli jsme na kraj Bedřichova, šoupli obě ratolesti do kočáru a vyrazili směr stadion. Davído mojí předstartovní euforii moc nesdílel, spíš byl trochu naštvaný, že v neděli musel tak brzo vstávat a tak toho rána moc nespolupracoval. Na startu odmítal jakoukoliv fotku a vytrvale se díval na druhou stranu. Trochu ho rozptýlil vrtulník, který kroužil nad startovní plochou. Nedalo se nic dělat, bylo už půl desáté a má osmá vlna už mi ukázala záda. Inu i já jsem dal rodině poslední políbení, zacvakl si nohy na ďáblova prkýnka a vyrazil. Zde nastal trochu stres, protože zatímco jsem se loučil s rodinou, organizátoři začali rozebírat start a tak to jednu chvíli vypadalo, že ani nevyrazím. Někdo mi ale poradil kudy překročit zbořené zábrany a já se vydal do stopy.
Už první kilák do kopce k Buku ukázal, že mázu jsme zvolili perfektní. Měl jsem tendence se rozběhnout a ukázat všem, že to dokážu, ale myšlenka na těch skoro padesát kiláků předemnou mne naštěstí trochu uzemnila. Zrovna tak ten prodejce hůlek v polovině kopce. Jizerská pajda je známá tím, že hůlky a kosti během startovní horečky praskají a opravdu jsem na zemi pár karbonových pahýlů viděl. Ono těch 5000 lidí už je nějaké množství. Na patnáctém kilometru jsem kvitoval moje patnáct let staré kovové (asi těžké) hůlky, které narozdíl od nových a moderních matariálů vydrží naprosto všechno. Chudák pán který šel se zlomenou karbonovou hůlkou smutně pěšky kamsi zpátky to štěstí jako já neměl.
Když jsem si tak kličkoval mezi tou masou závodníků, trochu mě zarazil ten vývoj v obuvi, jaký se za ta léta v běžkařském světě udál. Boty ostatních běžkařů byly rozhodně mnohem vyšší a pevnější než moje první lyžáky. Mít tenkrát na sjezdovky tohle, byl bych se možná stal šampiónem.
Na Nové louce jsem se trochu uklidnil, a to když jsem uviděl jak někdo při přejezdu silnice se strachem v očích pluží nebo dokonce prkýnka sundává. Když to mají ujet tihle, tak já taky, znělo mi v hlavě.
Kupodivu i kopec na Kristiánov a další probíhaly v naprosté pohodě a čas strašně rychle ubíhal. Paní povzbuzovatelka ve stoupáku na Kristiánov, která nám oznamovala že už začneme klesat mi vyloženě udělala radost. Postupně už přestával vidět čísla začínající pětkou a světe div se - závod jsem si užíval! Možná za to mohla davová psychóza, možná ty energetické chemikálie, které jsem do sebe klopil o sto šest, přestože některé byly určeny až na konec závodu.
Každopádně jsem využíval teplého jonťáku na první občerstvovačce (a na dalších) a s chutí do sebe hodil nějakou tu tatranku či sušené ovoce. Organizátoři byli perfektní a měli skvělé hlášky. "Teplé jonty! Skvělé džointy" vykřikovali a přikrmovali nás téměř za jízdy, takže kdo nechtěl, skoro nemusel zastavit.
Kilometry zatím ubíhaly a euforie se mísila s radostí. Asi největší krize u mě nastala cca v polovině výstupu ze Smědavy, kdy jsem asi trochu podcenil výživu. Hned jsem do sebe začal cpát sušenky chimpanzee určené přesně pro tyhle momenty a doufal, že krize pomine. Inu - nepominula, ale asi jí přehlušily ty endorfiny, které se vyplavovaly jak u malého děcka, které poprvé vidí moře. Ono když cestou do kopce za pekelné bolesti nohou a celého těla vidíte, jak vaše patnáctileté křusky předbíhají slavné zelené fišerky, tak to nejde nejásat a tak nějak vás to žene kupředu.
Memoriál Expedice Peru je nejen skvěle zorganizovaný, ale je i přívětivý svým profilem trati. Vlastně to nejhorší si odbydete v první části závodu na Čihadlech je jasné, že už to dát musíte, i když tělo říká ne. A tak se taky stalo. 10 kiláků před koncem mě naštavala závodnice s číslem 3063, která zapomněla, že tohle je závod klasický a tak jsem jí to taky řekl :) V posledních pěti kilometrech jsem byl úplně na hadry, ale když jsem viděl, že ostatní jsou na tom stejně, zase jsem v sobě našel nějaké rezervy a předjížděl. A výsledek? V čase 4:38:23 jsem jako 3454. protnul cílovou čáru a nebyl jsem skoro schopný kroku, ale o to větší jsem měl radost, že se to povedlo. Startovní čip moje roztřesené ruce sundat nedokázaly a tak jsem se nechal opečovávat a užíval si svých pár vteřin slávy, když mi někdo přendával přes ramena reflexní folii proti prochladnutí. Až mi někdo někdy řekne, že něco nejde, ve skrytu duše se mu zasměju, zvláště při vzpomínce na toho borce, co jel jenom na saních za použití rukou.
Rád bych tímto poděkoval své trenérce a výživové specialistce Haničce, která mě celou dobu podporovala. Dále pak českému výrobci lyží Sporten za to jak dobré výrobky dělají, firmě Botas (i když ty suché zipy na botách už nejsou jako za mlada), firmě Druchema (bez jejich smývače bych těch 20 vrstev asi nikdy nesundal a na Skivo já nedám dopusit), firmě Enervit (jejich energetické gely mi možná zachránily život), panu Veselému za vynález Alpy (po závodě vážně bodla), organizátorům závodu a v neposlední řadě dětem za to, že to se mnou vydržely.
Srkám horký čaj a přemýšlím, co bude příště. Sportu zdar.
Odkaz - oficiální výsledek.
2 komentáře
( 75152 views )
| ( 3 / 5289 )